V říjnu 2022 byl šestadvacetiletému Milanovi předán počítač. Pochází z rodiny, která na tom po ekonomické stránce není dobře, ale rodiče se mu vždy snažili předat to nejdůležitější a tím je láska a opora. Důsledně dohlíželi na jeho školní docházku, která u v budoucnosti měla pomoci uplatnit se na trhu práce. Nyní je za to velmi vděčný. Milan je studentem Střední odborné školy v Mostě a studuje obor Veřejnosprávní činnost. Také pracuje a to na pozici pracovníka v sociálních službách v Nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež Vulkán, což je sociální služba, kterou poskytuje Obrnické centrum sociálních služeb v obci Obrnice nedaleko města Most.
“I já jako dítě (mládenec) jsem navštěvoval takové zařízení, ve kterém nyní pracuji. Když jsem poznal tento klub u nás v Duchcově, věděl jsem, že to je to, co chci v dospělosti dělat a co mě především bude bavit. Byl jsem motivován, pracovníci dané služby mi vysvětlovali, čeho musím dosáhnout, aby se stal ze mě jednou sociální pracovník a já tak mohl pracovat v té samé službě, ve které pracuji doposud,” prozradil nám Milan. “Dnes si vlastně říkám a vím, jak to muselo být se mnou těžké, protože v některých dětech, které chodí k nám do klubu, vidím trochu i sebe. Vidím je v tom, jak mají dobře našlápnuto k tomu, aby se začali vzdělávat a tím tak dokázali sobě i světu, že Romové jsou chytří a chtějí ve svém životě něco dokázat. Jen se jim musí dát možnost a šance, kterou právě nabízíme touto formou, kterou poskytujeme v rámci naší sociální služby. Ale v jsou případy, kdy se v rodinách postrádá motivace a podpora. Když člověk chce, dokáže toho spoustu, ale co ze všeho nejvíce potřebuje k tomu, aby toho spoustu dokázal, je právě mít okolo sebe bezvadné lidi, kteří věří. Pokud se pomoc nabízí v situaci, kdy ji člověk vyhledává, nesmí ji nikdy odmítnout. Sám jsem se dostal do několika situací, se kterými mi pomohli lidi okolo mě, kteří mi věřili a měli ve mně důvěru, podporovali mě a nikdy mi neřekli vzdej to. I když jsem střední školu nedokončil ještě před dovršením plnoletosti, tak i přesto jsem měl cestu, se kterou mi pomohli lidi, které mám moc rád a jsem jim vděčný za všechno, protože mě ta cesta dostala tam, kde jsem nyní. Ke studiu jsem se dostal v letošním roce, protože jsem chtěl svou obtížnou finanční situaci vyřešit nejdříve tím, že se nejdříve postarám o to, co mi nejvíce na svém životě vadí a tím jsou dluhy.” To se Milanovi daří a rád by svým poselstvím motivoval i další spoluobčany, kteří se dostanou do nepříjemné finanční situace, aby vyhledali pomoc a změnili svůj postoj ke stávajícímu životnímu stylu.
Pro Nikolu Kokyovou, která Milanovi předala počítač, byl jeho příběh velmi emotivní. “Setkání s Milanem pro mě bylo obohacující a přála bych si více takových oduševnělých (nejen Romských) spoluobčanů,” doplnila ambasadorka projektu Počítače dětem.
Projekt je realizován s podporou Ministerstva kultury ČR v rámci dotačního programu Podpora integrace příslušníků romské menšiny.
